Nejčastější chyby při práci s dětmi (a jak se jim v praxi vyhnout)

Autor: Lucie Čammrová
Práce s dětmi je krásná, ale zároveň náročná. Často se pohybujeme mezi očekáváním okolí, tlakem na výkon a vlastním svědomím, že bychom to chtěli dělat "co nejlépe".
Mnohé chyby, které se v práci s dětmi opakují, nevznikají z neochoty nebo neznalosti. Vznikají z únavy, z automatických reakcí a z prostředí, kde se stále hodnotí výsledek místo procesu.
Tyto chyby znám velmi dobře – z vlastní praxe. A právě proto vím, že se jim dá vyhnout. Ne dokonalostí, ale změnou přístupu a jazyka, který s dětmi používáme.
Místo: "Musíš se víc snažit."
Zkuste: "Co ti při tom šlo nejlépe? Na co se teď zaměříme? Co můžeme zlepšit?"
1. Neustálé opravování a kritika
Když dítě slyší převážně to, co je špatně, velmi rychle ztrácí chuť zkoušet dál. Kritika často nevychází ze zlého úmyslu – chceme dítě posunout, opravit, naučit. Jenže efekt bývá opačný.
Jak to vypadá v praxi:
"Tohle je špatně."
"Už jsme to probírali."
"Podívej se, jak to má spolužák."
Co pomáhá místo toho:
zaměřit se na část, která se povedla
popsat konkrétní krok, ne hodnotit osobu
dát dítěti možnost další volby
Když opravování nepomáhá, ale brzdí
zkuste formativní zpětnou vazbu
Z praxe vím, že děti se nejvíc uzavírají ve chvíli, kdy slyší hlavně "ne", "špatně", "znovu" nebo "tohle už jsme probírali".
Právě tady má obrovský smysl formativní hodnocení – místo známkování a opravování dává dětem průběžnou zpětnou vazbu, která je posouvá dál a nezraňuje jejich motivaci.
Abych si to ulehčila a měla jistotu, že volím správná slova, vytvořila jsem soubor Formativní hodnocení – hotové nástroje, které lze použít hned ve třídě.
2. Očekávání příliš vysokých výkonů
Někdy máme tendenci očekávat od dětí více, než jsou schopné zvládnout. To může vést ke stresu a ztrátě motivace. Ne všechny děti pracují stejným tempem. Když ale ve třídě převládá tlak na rychlost a výkon, děti začnou skrývat nejistotu a bát se chyb.
Jak to dělat lépe?
Respektujte individuální tempo dítěte.
Nastavte realistické cíle a oslavujte malé pokroky.
Místo srovnávání s ostatními podporujte dítě, aby se zlepšovalo samo oproti svým předchozím výkonům.
"Co se ti dnes povedlo víc než včera?"
Jak se to projevuje:
děti raději "nic nezkusí"
opisují
čekají na potvrzení dospělého
Co pomáhá:
ocenění pokroku, ne rychlosti
práce s malými cíli
sebehodnocení
Formativní hodnocení není kontrola.
Je to opora.
Průběžná reflexe, sebehodnocení a malé kroky pomáhají dětem vnímat vlastní pokrok – bez srovnávání a stresu.
V shrnutí používám například:
sebehodnoticí semafor
cílové karty
hlasovací kartičky
Místo: "Tohle je špatně."
Zkuste: "Tady už máš část hotovou. Co myslíš, že by mohl být další krok?"
4. Chyba je brána jako selhání
Pokud děti vnímají chybu jako něco, za co budou potrestány, přestanou riskovat. A bez rizika není učení.
Co pomáhá:
-
normalizovat chybu
-
mluvit o ní otevřeně
-
ukazovat vlastní omyly
"Chyba znamená, že se něco učíme."
4. Nedostatek trpělivosti
Děti potřebují čas, aby pochopily nové věci a naučily se nové dovednosti. Pokud spěcháme nebo je popoháníme, mohou se cítit pod tlakem.
Jak to dělat lépe?
Dejte dětem dostatek prostoru na přemýšlení a odpověď.
Pokud dítě něco nechápe, zkuste vysvětlit jinak nebo mu dát jiný příklad.
Učte děti vlastní trpělivosti tím, že sami budete trpěliví.
5. Nedostatek pozitivní motivace
Pokud děti vnímají učení nebo povinnosti jako nudné nebo stresující, ztrácí motivaci a chuť se zapojit.
Jak to dělat lépe?
Používejte pozitivní posilování (pochvala, drobné odměny, hravé aktivity).
Udělejte z učení hru – zapojte pohyb, tvoření nebo interaktivní prvky.
Dovolte dětem, aby měly možnost volby a cítily, že mají kontrolu nad svým učením.
1. Příliš mnoho pokynů najednou
Děti mají omezenou kapacitu vnímání informací. Pokud jim dáme příliš mnoho pokynů najednou, mohou se v nich ztratit nebo být přetížené. Neví, co se od nich čeká.
Často máme potřebu vše vysvětlit. Jenže děti se nejlépe učí tím, že si věci zkusí samy.
Zkuste místo vysvětlování:
-
krátkou ukázku
-
otázku
-
prostor pro vlastní řešení
Nejasné zadání a dlouhé vysvětlování vytváří chaos. Děti pak nevědí, kde začít – a nesoustředěnost není jejich chyba.
Co pomáhá:
Frázujte - Rozdělte úkol na menší části a dávejte instrukce postupně.
Používejte jednoduché a jasné věty.
Podpořte pokyny vizuálně (např. obrázky nebo ukázkou).
3 věty, které mění atmosféru ve třídě:
-
"Vidím, že ses do toho pustil – co myslíš, že by ti pomohlo udělat další krok?"
-
"Tady se ti to povedlo. Zkusíme spolu ještě jednu možnost, jak to udělat jednodušší?"
-
"Ještě to není hotové – a to je v pořádku. Pojď si vybrat, co zkusíš jako první."

